RESTAURACE A JÍDELNY

Restaurace a jídelny (zkráceně RaJ) byl národní podnik v Československu, který fungoval od 50. let do roku 1989. Organizace fungovala na územním principu. Jednotlivé podniky zřizovaly místně příslušné národní výbory. Provozovaly většinu tehdejších československých stravovacích zařízení, které komunistický režim znárodnil, zkonfiskoval či nově postavil. Řadily se sem hospody, restaurace, bistra, bufety a jídelní automaty.

V menších městech provozovalo pohostinství spotřební družstvo Jednota. Existovaly čtyři cenové třídy. První třída označovala ty nejlepší a nejdražší restaurace, čtvrtá pak ty nejhorší a nejlevnější. V každé restauraci určité cenové skupiny v celém Československu tak měly být poskytovány stejné služby - druhy a kvalita pokrmů, vybavení restaurace, cena jídla. Otevírací doba těchto podniků byla přesně určená. Většina z hospod zavírala kolem desáté hodiny večerní. V restauracích, jídelnách a hostincích se scházeli pracující už brzy ráno, když přišli na polévku – v nabídce byla většinou zelňačka, dršťková nebo gulášovka. A nechybělo ani pivo, panák nebo rum. Jídelny a hostince navštěvovali zejména dělníci, zedníci či kopáči – přišli na oběd, poseděli u pivečka a často zůstávali přes pracovní dobu až do zavíračky. Když přišla kontrola, alkohol se schovával pod stůl a nápoje se měnily za nealko.

JÍDLO NA STOJÁKA

Kdo neměl moc peněz a času, šel se najíst do bufetu. Mohl si dát bramborový nebo vlašský salát se sekanou, nebo samotný pouze s rohlíkem. Populární byly také chlebíčky, párky s hořčicí a také polévky.

Známý bufet Koruna v Praze, se otevřel už v roce 1931 a jeho název „automat“ byl odvozen od toho, že si tu lidé mohli po vhození mince natočit z mosazného kelímku limonádu a z automatického okénka ochutnat obložený chlebíček.

Navštěvovaly jej všechny vrstvy obyvatel včetně prezidenta Zápotockého.

NORMY A NORMAŘKY

Aby nějaká restaurace nevybočovala, určovaly se normy. Podle nich se vařilo, používaly suroviny a dohlíželo se, aby vše bylo ve stejném jednotném množství. I proto existovalo v té době povolání „normařek.“

Ty určovaly kuchařům všechny suroviny, které v jídle musely být a taky jejich gramáž a kvalitu. Proto chodívali i kontroly. Na některých provozovnách se třeba kýta zaměňovala za plecko, místo hovězího zadního se podávalo hovězí přední apod.

Kolem 70. let začali kuchaři do jídelních lístků zařazovat obalovaný eidam.

CENOVÉ SKUPINY

První třída označovala ty nejlepší a nejdražší restaurace. Dvojka byla jen o kulturnějším prostředí. Třetí cenovou skupinu tvořily běžné městské restaurace a zájezdní hostince vč. hotelů. Do čtvrté skupiny se počítala většina venkovských pohostinství , kde se běžně nevařilo , ale bylo možné si dát třeba utopence, tlačenku nebo teplý párek. V případě vývařoven mohlo jít i o samoobslužné provozovny .

Mimo čtyřky se běžně vařilo ve všech ostatních cenových skupinách na docela slušné úrovni. V lidové mluvě existovala také pátá.