PRIOR
Vzpomenete si ještě? Dalo se v nich občas sehnat žádané zboží. Když zaváželi Prior, vyplatilo se neváhat a běžet. Obchodní domy Prior ve kterých na jednom místě lidé koupili třeba mouku, toaletní papír, koberec i televizi.
Podstatné je, že architektura obchodních domů měla vysokou úroveň. Mnohé z nich patří k nejzajímavějším stavbám domácí poválečné scény.
První postavili v Nitře roku 1969, další včetně vlajkové lodi Kotva v Praze, ho následovaly. Populárních obchodních domů Prior, které měly konkurovat západním nákupním centrům, vyrostlo od sedmdesátých let minulého století v socialistickém Československu šedesát.
Za socialismu neexistovaly dnešní obrovské supermarkety a obchodní centra, bylo několik obchodních domů (v Praze třeba Bílá Labuť, Máj a Kotva), ale nejběžněji se nakupovalo v samoobsluhách.
Krájené zboží se balilo do papíru, ovoce, zelenina a vajíčka se vkládaly do papírových sáčků. Minerálky, limonády, sirupy a pivo se prodávaly ve skleněných lahvích, které byly vratné.
Igelitové tašky, zvláště ty ze Západu, byly vzácností. Tehdy to byla trochu z nouze ctnost, ale byl to mnohem ekologičtější způsob prodeje než dnes, kdy jsme zavaleni plastovými obaly.
PODPULTOVÉ ZBOŽÍ
Výhodu měli ti, kteří měli v obchodech příbuzné a známé nebo mohli prodavačkám a prodavačům nabídnout za nedostatkové zboží nějakou protislužbu, to znamená mohli pro ně sehnat něco, co zase oni sháněli nebo jim dali úplatek, tedy peníze navíc.
Těmto zákazníkům odložili prodavačky a prodavači zboží stranou, takzvaně pod pult, a prodali jim ho potají, aby to ostatní nakupující neviděli. Ať už to bylo kolo Favorit, obkládačky do koupelny, maso na roštěnky, dobrá detektivka, čočka, mandarinky nebo toaletní papír.
OBCHODNÍ DŮM KOTVA
S prodejní plochou více než 22 000 metrů čtverečních se měl stát největším domem v zemích východního bloku. Ve veřejné soutěži zvítězila studie manželů Machoninových.
Koncept spojených šestibokých hranolů rozbil masivní hmotu domu, který se přizpůsobil nepravidelnému pozemku a historickému prostředí.
Kotvu slavnostně otevřeli v únoru 1975. Architekti, kteří vytvořili jedinečnou realizaci, na seznamu pozvaných nebyli. Režim je totiž odklidil za jejich negativní postoj k okupaci v roce 1968. Přišli inkognito a přihlíželi z davu.
DŮM BYTOVÉ KULTURY
Nábytek se v 80. letech nenakupoval, ale sháněl. Dokonce i zaměstnanci Domu bytové kultury, veřejností označovaný jako Olok či Debilák, museli používat různé triky. Přesto DBK znamenal obrovskou změnu v prodeji nábytku.
Dům bytové kultury autorky Věry Machoninové, měl nahradit řadu menších prodejen a centralizovat nabídku nábytkového sortimentu. Originalitu domu podtrhují fasády z předrezavělého plechu Atmofix doplněné červenými okenními rámy a šedými věžemi z betonu s obslužnými komunikacemi.
