Vzpomenete si ještě? Dalo se v nich občas sehnat žádané zboží. Když zaváželi Prior, vyplatilo se neváhat a běžet. Obchodní domy Prior ve kterých na jednom místě lidé koupili třeba mouku, toaletní papír, koberec i televizi.
Podstatné je, že architektura obchodních domů měla vysokou úroveň. Mnohé z nich patří k nejzajímavějším stavbám domácí poválečné scény.
První postavili v Nitře roku 1969, další včetně vlajkové lodi Kotva v Praze, ho následovaly. Populárních obchodních domů Prior, které měly konkurovat západním nákupním centrům, vyrostlo od sedmdesátých let minulého století v socialistickém Československu šedesát.
Za socialismu neexistovaly dnešní obrovské supermarkety a obchodní centra, bylo několik obchodních domů (v Praze třeba Bílá Labuť, Máj a Kotva), ale nejběžněji se nakupovalo v samoobsluhách.
Krájené zboží se balilo do papíru, ovoce, zelenina a vajíčka se vkládaly do papírových sáčků. Minerálky, limonády, sirupy a pivo se prodávaly ve skleněných lahvích, které byly vratné.
Igelitové tašky, zvláště ty ze Západu, byly vzácností. Tehdy to byla trochu z nouze ctnost, ale byl to mnohem ekologičtější způsob prodeje než dnes, kdy jsme zavaleni plastovými obaly.
Výhodu měli ti, kteří měli v obchodech příbuzné a známé nebo mohli prodavačkám a prodavačům nabídnout za nedostatkové zboží nějakou protislužbu, to znamená mohli pro ně sehnat něco, co zase oni sháněli nebo jim dali úplatek, tedy peníze navíc.
Těmto zákazníkům odložili prodavačky a prodavači zboží stranou, takzvaně pod pult, a prodali jim ho potají, aby to ostatní nakupující neviděli. Ať už to bylo kolo Favorit, obkládačky do koupelny, maso na roštěnky, dobrá detektivka, čočka, mandarinky nebo toaletní papír.
S prodejní plochou více než 22 000 metrů čtverečních se měl stát největším domem v zemích východního bloku. Ve veřejné soutěži zvítězila studie manželů Machoninových.
Koncept spojených šestibokých hranolů rozbil masivní hmotu domu, který se přizpůsobil nepravidelnému pozemku a historickému prostředí.
Kotvu slavnostně otevřeli v únoru 1975. Architekti, kteří vytvořili jedinečnou realizaci, na seznamu pozvaných nebyli. Režim je totiž odklidil za jejich negativní postoj k okupaci v roce 1968. Přišli inkognito a přihlíželi z davu.
Nábytek se v 80. letech nenakupoval, ale sháněl. Dokonce i zaměstnanci Domu bytové kultury, veřejností označovaný jako Olok či Debilák, museli používat různé triky. Přesto DBK znamenal obrovskou změnu v prodeji nábytku.
Dům bytové kultury autorky Věry Machoninové, měl nahradit řadu menších prodejen a centralizovat nabídku nábytkového sortimentu. Originalitu domu podtrhují fasády z předrezavělého plechu Atmofix doplněné červenými okenními rámy a šedými věžemi z betonu s obslužnými komunikacemi.