PRIOR

Výhodu měli ti, kteří měli v obchodech příbuzné a známé nebo mohli prodavačkám a prodavačům nabídnout za nedostatkové zboží nějakou protislužbu, to znamená mohli pro ně sehnat něco, co zase oni sháněli nebo jim dali úplatek, tedy peníze navíc.

Těmto zákazníkům odložili prodavačky a prodavači zboží stranou, takzvaně pod pult, a prodali jim ho potají, aby to ostatní nakupující neviděli. Ať už to bylo kolo Favorit, obkládačky do koupelny, maso na roštěnky, dobrá detektivka, čočka, mandarinky nebo toaletní papír.

S prodejní plochou více než 22 000 metrů čtverečních se měl stát největším domem v zemích východního bloku. Ve veřejné soutěži zvítězila studie manželů Machoninových.

Koncept spojených šestibokých hranolů rozbil masivní hmotu domu, který se přizpůsobil nepravidelnému pozemku a historickému prostředí.

Kotvu slavnostně otevřeli v únoru 1975. Architekti, kteří vytvořili jedinečnou realizaci, na seznamu pozvaných nebyli. Režim je totiž odklidil za jejich negativní postoj k okupaci v roce 1968. Přišli inkognito a přihlíželi z davu.

Nábytek se v 80. letech nenakupoval, ale sháněl. Dokonce i zaměstnanci Domu bytové kultury, veřejností označovaný jako Olok či Debilák, museli používat různé triky. Přesto DBK znamenal obrovskou změnu v prodeji nábytku.

Dům bytové kultury autorky Věry Machoninové, měl nahradit řadu menších prodejen a centralizovat nabídku nábytkového sortimentu. Originalitu domu podtrhují fasády z předrezavělého plechu Atmofix doplněné červenými okenními rámy a šedými věžemi z betonu s obslužnými komunikacemi.